(Psal se rok 2009)
Od předešlé návštěvy Ukrajiny neuplynul ani měsíc a znovu se mi začaly ozývat chutě vycestovat. Tentokrát bylo v hledáčku město Lvov (ukrajinsky – Lviv, Львів). Nachází se 70 kilometrů směrem na východ od polských hranic (silniční hraniční přechod Medyka nebo severněji Krakovec). Město bylo založeno v roce 1256. Žije zde přibližně 750 tisíc obyvatel. V národnostním složení obyvatel převládají Ukrajinci 88,1 %, Rusové 8,9 %, Poláci 0,9 %, Bělorusové 0,4 %, Židé 0,3 % a Arméni 0,1 % (údaj z roku 2001). Ve 20. století v meziválečné době zde převládali Poláci (v roce 1931 63,5 %). Po staletí toto území náleželo Polsku, respektive rakouskému císařství, což vtisklo tomuto městu středoevropský ráz. Centrum města bylo v roce 1998 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO. Více na: http://cs.wikipedia.org/wiki/Lvov.
Na Janowské ulici, předměstí polského Lvova, byl nacisty vytvořen pracovní i tranzitní koncentrační tábor. V době Oranžové revoluce jezdilo ze Lvova nejvíce příznivců Juščenka podpořit do Kyjeva. Pokud chcete hledat na západě Ukrajiny největší centrum kulturního života, budete zde na správném místě. Nesmím opomenout velké množství hudebních nočních klubů, ve kterých to opravdu žije. Přikládám pro potenciální návštěvníky odkaz: http://nightlife.tochka.net/clubs/lvov/order/2/page/1/. Noční Lvov je kapitolou sám o sobě.
Ze způsobů jak se dostat do Lvova z České republiky je asi nejrychlejší a cenově přijatelnou volbou ukrajinský autodopravce http://www.regabus.cz. Další možností je vlakové spojení přes polský Krakow a hraniční město Přemyšl. Zajímavostí a aktivit ve Lvově je mnoho, doporučuji si proto zakoupit knižního průvodce Lonely Planet Ukrajina.
Sbaleny potřebné věci na cestu a můžu vyrazit. V poledne ve čtvrtek začínám stopovat ve Valašském Meziříčí. Odvoz do Nového Jičína, zde se čekání protáhlo na hodinu a půl. Místní mladík mi radí, ať jdu stopovat na připojovací pruh k rychlostní silnici. Nic příjemného, ale po pěti minutách mi zastavuje polský kamion, se kterým jedu na bývalou česko-polskou hranici. Podmínky ke stopování mi zhoršovala místní policie, která zde zastavovala kamiony. Ale i přesto asi po hodině a půl chytám rumunský kamion. Ze všech kamionu, ve kterých jsem měl možnost jet stopem, jsem se zde cítil nejbezpečněji. Interiér kabiny velice vzhledný, všude čisto, po stěnách pověšené fotografie manželky, dvou dcer a Matky Boží. Jednotvárnost čelního skla narušovaly náboženské ikony, růžence, svaté obrázky apod. Z reproduktoru se vinula příjemná rumunská hudba. Cesta proběhla velice rychle, povídali jsme si o všem možném, jak rusky, tak i německy, polsky a česky. Naučil jsem se i pár rumunských slovíček. Řidič mě vysazuje u dálniční benzinové pumpy asi deset kilometrů vzdálené od Krakowa. Ještě před zastavením volá do vysílačky a ptá se ostatních Rumunů, jestli některý nejede stejným směrem jako já. Hodně se mi snažil pomoct, hned jsem si na Rumuny udělal svůj názor. Na benzinové pumpě vidím český kamion a ptám se řidiče, jestli nejede na Ukrajinu. Ukrajina, zvolal vysokým tónem, tam jsem jezdil deset let a dnes by mě tam nedostali ani zadarmo. Usměju se a jdu si koupit dvě plechovky polského piva.
Tma mě nutí hledat plácek k přenocování, něco by tu bylo, ale ještě je čas. Stojím u výjezdu z parkoviště s cedulkou a po hodině mi zastavuje asi tak třicetiletý Polák s novým Renaultem s obsahem motoru něco přes dva litry. Takže cesta Krakow–Sanok probíhá rychle. Nevím proč, ale zdá se mi, že v Polsku je dobrá základna ke stopování, řidiči rádi berou stopaře. Dobře se s řidičem komunikuje. Úsměv, který mu naskočil ve tváři, kdy venku mrholilo a na jeho otázku, kde budu spát, jsem odpověděl někde pod širákem, ten mám vyrytý v paměti dodnes. Přicházela na mě únava, tak se mi místy hlava opřela o ramena a chvilkami jsem i usnul. Na čerpací stanici mi řidič kupuje dva párky v rohlíku a pití. To jsem nečekal, ale žaludek byl velice spokojen. Vysedám v městě Sanok, které se nachází asi sedmdesát kilometrů před ukrajinskými hranicemi, takže nic lepšího jsem si nemohl přát. Jen jsem si u něho v kufru zapomněl papíry a fixu. To jsem ale vyřešil u nejbližší nabídky bytů k prodeji, která visela na stromě. Takže papír je a tužku jsem taky ještě našel. Asi po hodině chůze docházím na kraj města, kde v parčíku u řeky rozkládám karimatku a ulehám do spacáku. Hodiny ukazují něco po půl jedné ráno.
Po pěti hodinách vstávám a po menší hygieně pokračuji dále v cestě. Ze Sanoku se musím dopravit do asi sedmdesáti kilometrů vzdáleného města Přemyšle. To se mi nakonec podařilo díky čtyřem automobilům. Co se mi u Ukrajinců i Poláků líbí, že si podávají ruce při každém setkání jak s kamarády, tak i s cizími lidmi. V Česku se to nějak vytrácí, osobně si myslím, že to přidá na důvěře i přátelství. V Přemyšli mi zastavuje Polka, která mě veze na hranice. Je zde opět kolona, takže volím přechod pro pěší. Hraniční přechod Medyka tuto možnost nabízí, ale severnější přechod Krakovec ne. Posledních tři sta metrů procházím kolem pouličních obchodníků, kteří ráno nakoupí na ukrajinské straně alkohol a cigarety a následně je na polské straně nabízejí k prodeji. Kontrola pasu proběhla bez problému, jen jsem si musel vymyslet název hotelu, kde údajně budu spát. V tomto případě jsem tam napsal Hotel Lvov, ani nevím, jestli existuje, ale prošlo to. Spíš se jedná o to, aby tam nějaké ubytovací zařízení bylo napsáno. Na ukrajinské straně mi postarší muž nabízí odvoz do Lvova za určitou sumu, odpovídám mu, že tolik nemám, jedině zadarmo. On myslící si, že každý Čech je bohatý, nevěřícně s úsměvem ve tváři odchází. Jdu podél silnice vedoucí do Lvova.
Cestu lemuje smíšený les, sem tam kolem mně projíždí lada narvaná věcmi, dodávka, kde pomalu nejde vidět řidiče, nebo nové Mitsubishi Pajero. Po hodině chůze a stálého stopování mi zastavuje stříbrný Mercedes s německou poznávací značkou. Nevěřícně se ptám postaršího pána, jestli jede do Lvova. Říká, že mě hodí před Lvov, dále pak pokračuje do Kyjeva. Po chvilce zjišťuji, že je to Ukrajinec žijící v Berlíně a zbytek rodiny má v Kyjevě. Vladimír zastavuje před Lvovem a ještě mi nabízí svačinu. Nachystal chléb, k tomu zavařené maso a jako dezert mi dává jablko Golden. Loučíme se a já pokračuji dále v cestě, tentokrát maršrutkou, ke které jsem stačil tak tak doběhnout. Veze mě až do samého centra Lvova. Řidič, pokud se plně nesoustředí řízení, tak zároveň kasíruje cestující. Pokud sedí nějaký cestující vedle něho na pravém sedadle, tak tuto činnost přebírá cestující. Kochám se předměstím, panelovými domy, obchodními centry. V centru vysedám na „prospektu Svobody“.
Zde mě zaujalo Lvovské divadlo opery, před kterým stojí fontána. Vše zkrášlují fotící se Ukrajinky. Ze zadní strany divadla vede jako jediná cesta mírně do kopce a tou se dostanete na Zámkovu horu. Kde se na jejím vrcholu rozprostírají nádherné výhledy na celý Lvov. Za hřivny si zde můžete půjčit dalekohled. Kopec je porostlý listnatými stromy a nemalým množstvím turistů. K vrcholu vede chodník, který stoupá serpentinami. Děti si cestu zkracují napřímo, jak na horu, tak i dolů. Jak na náměstí, tak i zde potkáte několik svateb. Krmení holubu mi přerušuje svatební limuzína, která projíždí těsně přede mnou. Škoda, že mi zrovna nešel fotoaparát, mám jen málo snímků, které ukáží jen některé zajímavosti. Procházím se květinovým trhem, krásnými uličkami historického Lvova. Navštívím i jeden z kostelů, kde probíhá mše.
Baví mě pozorovat jiné národy, jak žijí, jak se baví apod. V obchodě kupuji lvovské pivo. Na náměstí i mimo v ulicích města není neobvyklá konzumace piva na veřejnosti. Zrovna se stmívá a i zde na náměstí je plno lidí sedících na nízké betonové zídce, která ohraničuje prospekt Svobody. Také mnoho lidí, kteří také popíjejí pivo, sedí na lavičkách v alejí vedoucí ke lvovskému divadlu opery. Spaní jsem zatím neřešil, nějaké místo jsem si vyhlédl nahoře u rozhledny, kdyby nic nebylo. Ještě jdu navštívit hudební klub Milenium, cestou k němu mě doprovázejí dvě Ukrajinky – Máša 23 let a Sáša 25. Nakonec jsme zůstali sedět na lavičce. Povídáme si o všem možném, jednou mě zvou na lahvové pivo a podruhé zase já zvu je. Do restaurací a hospod chodí jen majetnější občané. Vyzkoušel jsem různé druhy piva a to mělo taky za následek větší únavu. Holky už musí domů, neboť zítra brzy ráno vstávají do práce. Doporučily mi, ať raději přespím na nádraží, že tam je bezpečněji než v parku. Na nádraží jsme se rozloučili a po usednutí v čekárně na sedadlo v mžiku usínám. Jinak vlakové nádraží je zde zrekonstruované a čisté. Samozřejmostí je i hotel v prvním poschodí nebo veřejná sprcha. Čekárny jsou jak placené, tak i bezplatné. Noc jsem strávil v bezplatné čekárně. V této čekárně je přibližně přes sto padesát míst k sezení a všechny byly využity. Jsou zde i nonstop otevřená bistra a policejní hlídky, které se starají o bezpečnost. Žádný problém tu nenastal, policie ani nekontrolovala, jestli lidi sedící v čekárně mají lístek na vlak. Neuvidíte tu zde bezdomovce takové jako u nás. Když bezdomovec, tak je to někde venku na ulici žebrající člověk, buď slepý, nebo bez noh apod.
Přes noc jsem se ještě párkrát vzbudil, neboť tělo si žádalo tekutiny i jídlo. Před pátou hodinou ranní už jen odpočívám v plné nádražní čekárně. Tam sleduji rodinu tmavší pleti, nejspíše Rumuni žijící na Ukrajině, oblečenou v teplácích. Na druhé straně zase skupinku mladých rockerů, odpočívajících po nočním tažení. Ručička nástěnných hodin se přehoupla na pátou hodinu ranní a vtom za přísného ohlášení „ven“, naběhly uklízečky. Čekárna zůstala uzavřená asi tři čtvrtě hodiny. Většina lidí se přesunula do vedlejší nevyhřívané čekárny. Unaven, sedící na dřevěné lavici se mi postesklo po ranní studené sprše. Po chvilce hledání ji nacházím v prvním patře budovy. Konečně jsem se probral, jen ta náhražka ručníku v podobě toaletního papíru trochu kazila komfort nádražní sprchy. Venku před nádražím stojí maršrutky, autobusy a taxikáři čekající na své potenciální zákazníky. Já jsem zvolil možnost pěší chůze směrem do centra. Z vlakového nádraží stačí, když půjdete pořád rovnou za nosem po nejfrekventovanější cestě. Zastavuji se na nádražní tržnici. Koupíte tu vše od kancelářských potřeb, přes velké množství masa, zeleniny, ryb, alkoholu apod. Mně osobně učarovala, jakožto západního turistu, ta atmosféra, která byla cítit na trhu. Procházku zpříjemňovala vůně ryb. Doporučuji se zde podívat. Poté se dostávám na „prospekt Svobody“, všímám si neustále nových a nových věcí, kterých jsem si včera nevšiml.
Začíná se to tady hemžit lidmi jak spěchajících do zaměstnání, tak turistů. Mimochodem pokud hledáte toalety, tak vesměs ve všech restaurací je možnost za poplatek použít toaletu. Turecký záchodek najdete na veřejné toaletě na prospektu Svobody. Osobně mě překvapila čistota těchto toalet. Procházku starobylými uličkami zpříjemňuje hudba linoucí se z kostelů. Odpoledne už je na náměstí plno lidí. Hodně svatebních párů se přijely v doprovodu fotografů vyfotit před fontánou. Projet se po centru můžete na koňském spřežení nebo na ploše náměstí vyzkoušet jízdu na Segway. V parku Ivana Franka se kousek od po něm pojmenované univerzitě nachází zahradní restaurace s prémiovým českým pivem Staropramen. Jinak je ve Lvově i restaurace Praha.
Ubírám se směrem vzhůru alejí stromů, kde na vrcholu usedám na lavičku a po chvíli i usínám. Teď následuje prohlídka řeckokatolické Katedrály sv. Jiří. Opět si všímám, že Ukrajinci mají velkou zálibu ve focení. Jak sebe samých, tak i ostatních zajímavostí všemi různými způsoby. Ukrajinky si hodně zakládají na svém zevnějšku, tím pádem i na tom, jak budou vypadat na výsledné fotografii. V podvečer, kdy ještě slunce osvětluje prospekt Svobody, se začínají slučovat lidé u lvovského divadla opery. Do toho přichází skupinka mladých chlapců s hudebním přehrávačem a s rolovaným linoleem. Hudba puštěna a chlapci začínají brejkovat. Stačí chvilka a pozornost všech návštěvníků se ubírá tímto směrem. Ten se točí na hlavě, druhý zas stojí na jedné ruce. Všichni se neustále střídají, každý má nachystáno pro diváky svoje. Mezitím jeden z nich obchází diváky s čepicí. Velké množství lidí jim dalo peníze a k tomu velký potlesk.
Už se začíná stmívat a já opět sedím na nízké betonové zídce, která ohraničuje náměstí Svobody. Při tom popíjím lahvové pivo a sleduji jednu hádku, která se odehrává tak asi čtyři metry ode mě. Jelikož zde hodně turistů i místních popijí pivo ze zálohovaných lahví, tak je tu prostor pro menší přivýdělek pro chudší obyvatelé města. Funguje to zde tak, že každý sběrač lahví má určité své území, ve kterém smí sbírat. Někdy se však stane, že jeden překročí hranice druhého a na světě je ostrá hádka. Napravo ode mě se hádá šestnáctiletá vychrtlá holka se silnější asi tak šedesátipětiletou stařenkou. Holka je v cizím území, chráníc si svou nákupní tašku s asi třiceti prázdnými láhvemi. Do ruky jednu uchopí a vší silou s ní bouchne stařeně po zápěstí. V tom stařena pochopí, že moudřejší bude ustoupit. Jenže mladá holka je pořád v agresivní náladě a pokračuje. Tentokrát z asi osmi metrů hází prázdnou láhev po stařeně. Naštěstí ji láhev letící těsně kolem hlavy nic nezpůsobila. Ještě po ní hází střepy z rozbitých lahví. Nakonec za pomoci místních se podařilo vše urovnat, mladá holka pokračuje ve sběru, stačí, když vidí někoho, kdo si otevírá lahev od piva a už za ním běží rezervovat si ji.
Jako by to ten den nestačilo, tak si vedle mě sedne asi tak pětapadesátiletý silnější muž v saku. V ruce drží koženou aktovku. Bavíme se rusky, navrhuje mi, že můžu u něho v bytě přespat. V tu chvíli jsem znejistěl, na Ukrajině se vám častokrát stane, že vás místní zvou k sobě domů, ale z tohoto se po chvíli vyklubal homosexuál. Nenápadně se začal po mě sápat. Navrhoval mi, ať jdu k němu do bytu, že se tam umyju, vypijeme němnóžko vodky a trochu pojíme. Zarážím ho a on naštěstí odchází hledat asi dalšího. Akorát že po půl hodině je opět zde. Tentokrát navrhuje, ať s ním jdu do parku na lavičku a že všechno bude dobré. Říkám mu, že s ním nikam nejdu, že chci tady sedět. A on s argumenty, že je už pozdě, že mě policie zatkne, na to jsem se mu jen vysmál. Teď se už ale zvedám a jdu pryč. Po té jsem ho už nepotkal. Ptám se dvou Ukrajinek na nějaký dobrý noční hudební klub a náhodou mají do jednoho namířeno, takže jsem se k nim přidal. Je asi deset hodin večer a pořád to ve městě žije. Lampami osvětlené uličky jsou svědky velkého množství lidí, kteří se jen tak procházejí nebo sedí před restauracemi pod širým nebem a baví se s přáteli. V klubu proběhlo vše bez problému až na to, že jsem vylil jednomu mladíkovi na baru drink. Ten to začal jak se mnou, tak i s ochrankou řešit. V doprovodu dvou vyhazovačů jdeme ke vstupu, kde se vše srovnalo. Mladíkovi jsem koupil drink a všichni jsme byli spokojeni, potom jsme pokračovali v zábavě. Ve většině nočních klubů můžete platit bankovní kartou, to jsem i já využil, ale dozvěděl jsem se to až z výpisu z účtu. Neboť jsem měl trochu výpadek paměti. Platil jsem tam naštěstí jen jeden drink.
Po dobrých zkušenostech s vlakovým nádražím jakožto místem k přespání jsem zvolil opět tuto variantu. V čekárně bylo plno, tak jsem si sedl na čistou zem. Během chvilku se zvedla jedna žena a odcházela pryč z čekárny. Ještě než zmizela za dveřmi, tak mi řekla, že tam je jedno volné místo. Tentokrát už spím tvrdě s baťůžkem mezi nohama až do deváté hodiny ranní. Po ranní hygieně se ubírám z nádraží ven, kde se má cesta ubírá směrem na Polsko. Při každé příležitosti stopuji, ale nedaří se. Vyschlý, hladový a bez ukrajinských hřiven po včerejším tahu přicházím na čerpací stanici, div že jsem se někde nevyvrátil. Čtu na dveřích, že se dá platit kartou. Takže udělám nákup a pokladní mi sdělí, že karty neberou. Šmátrám po kapsách a nacházím jen dvě eura, v tom pokladní říká, že eurem můžu zaplatit. Super.
Tohle bylo mé nejdelší stopování.
Po třech hodinách chůze i stopování zastavuje asi tak třicetiletý Ukrajinec v nové Dáčii. Že by se usmálo štěstí? Sedám, dávám pas a vtom řidič: „ně nádo rémeň éto Ukrájina a ně Evrópa“. Dobře se s ním komunikuje. Místy jede sto padesát kilometrů v hodině a k tomu mi vypráví o životě na Ukrajině a o sobě. Vy Evropani chodíte do barů, hospod, ale my ne, koupíme dvě tři láhve vodky, jídlo a jedeme k přátelům na návštěvu. To, říká, je život. Na rozcestí mě vysazuje a ještě ani nezmizel z dohledu, už mi zastavuje ukrajinský kamion. Jede tím směrem co já, ale jen na hranici, tam přespí a ráno jede dále do Polska. Já musím pokračovat. Navrhne mi, že mi stopne kamion. U posledního obchodu před hranicemi zastavuje u krajnice a jde vyměnit prázdnou plynovou bombu za plnou. Po pár krocích ale vidí přijíždět kamion a tak se otáčí a rychle běží proti němu. S prázdnou bombou začne mávat na řidiče a ten zastavuje. Domluvil mi přejezd přes silniční hraniční přechod Krakovec. Ten totiž nelze pěšky přejít. Jedu s řidičem, který jezdí pravidelnou trasu ze sto kilometrů od hranic vzdáleného města na Ukrajině do asi třiceti kilometrů od hranic vzdáleného města v Polsku. Na tom by nic nebylo, ale čekání se tentokrát protáhlo na tři hodiny. A to mi říkal, že dneska to je hodně rychlé. Pořád někam odbíhal s dokumenty a ani se nebál mě v kabině s jeho osobními věcmi nechat samotného. Z nedostatku spánku jsem už pomalu začínal mít halucinace. V Polsku jsem už stopa ten den nechytil. Unaven a s přáním být zítra odpoledne doma jsem zvolil návrat přes Polsko vlakem.
