Když jsem letos přemýšlel, kam se podívám a jakým způsobem tuto cestu pojmu, tak mě napadla Ukrajina. Chtěl jsem navštívit Rusko, ale jelikož by mě to finančně stálo trochu víc, tak jsem pro letošek zvolil Ukrajinu, blíže Zakarpatskou oblast. Na internetu jsem si přečetl nespočet cestopisů od lidí, co už tam byli, takže jsem přibližně věděl kam jít a jak se tam dostat. Díky mému kamarádovi Zdeňkovi jsem měl jednu cestu z Valašského Meziříčí do Prešova zdarma, což mi ušetřilo výdaje. Jeho známý jezdí pro masnu a zrovna ten den měl cestu do Prešova.
Odjezd směrem na Ukrajinu
(1. 7. 2009)
Odpoledne mi zvoní telefon, volá mi známý od Zdenka kde a v kolik hodin mě naloží. Vše domluveno na 23:15 u Schellky ve Valašském Meziříčí. Večer vyrážím do Valašského Meziříčí a v domluvený čas čekám u benzinové pumpy. Pořád nic – projela Avie masny, která nezastavuje, jede dál. To asi nebyl on. Za 10 minut vidím projíždět druhé auto z masny, opět projíždí a zase nic. Píši sms, jestli to dneska platí. Neodepisuje a hned mám myšlenky, že už určitě jel. Jak se teď dostat do Michalovců. Ještě jedna šance, volám mu a zvedá, říká, za chvíli jsou tam, super. Nakonec to vyjde. Místo dvou nás v kabině jede tři. Batoh vzadu v chlaďáku na masňáckých bednách s uzeninou. Cesta probíhá rychle, sice jsem plánoval, že se cestou trochu prospím, ale nějak to nešlo. Cestou sledujeme dvdčko – zrovna seriál případy Majora Zemana díl Studna. Tento seriál vidím poprvé v životě a zrovna díl, při kterém mi běhá mráz po zádech. Za oknem tma, sleduji díl Studna a já jedu sám na Ukrajinu, no super. Parádní představy na cestu, která mě čeká. Snažím se usnout, abych aspoň trochu nabral síly. Po chvíli se mi to daří, ale jen na okamžik. Chlapi z masny měli trochu zpoždění, tak tomu dávali. Kousek před Prešovem, dup na brzdy – jelen před autem. Naštěstí se střet nekonal. Jelen v klidu odběhl z cesty pryč. Jsme v Prešově, vyhazují mě u vlakového nádraží, kde kupuji lístek do Michalovců.
Poprvé na Ukrajině
(2. 7. 2009)
Je něco kolem 7. ráno a přijíždím do Michalovců. Hned venku, když člověk vyjde z haly, jsou autobusové zastávky. V dálce u jedné z nich vidím hlouček lidí. Jdu se tam podívat a zjišťuji, že odtud jede autobus do Užhorodu. Kolem mě samí Ukrajinci. Všichni vypadají, že se vra
cejí z Česka domů, kde byli za prací. Velké nákupní tašky, takové s jakými se jezdilo z polských trhu, plné osobních věcí i dárků pro své děti i známé. Po chvíli přijíždí autobus a začínají se nakládat zavazadla. Pro jistotu se ještě ptám řidiče, jestli jede do Užhorodu, že jo. Po naložení všech věcí i lidí vyjíždíme. Michalovce se nacházejí od Užhorodu jen 30 km. Cesta ale trvá přibližně dvě hodiny. Přijíždíme ke slovensko-ukrajinským hranicím a čekání začíná. Pasová kontrola všech cestujících. Hraniční hlídka se některých Ukrajinců ptá, odkud jedou, co tam dělali a kam jedou. Dále jedeme k ukrajinské kontrole a zde to trvá podstatně déle. Přichází ukrajinská celnice a kontroluje pasy cestujících. Přichází ke mně, dávám ji svůj pas a chce vidět imigrační karticu, nemám, odpovídám. Vzápětí se otáčí na řidiče a přísným tónem se ho ptá, jak to, že nerozdal imigrační karty. Řidič, že se každého ptal, ale já, Čech trochu mluvící rusky, jsem mu stejně ukrajinsky nic nerozuměl. Rychle donáší papír a pomáhá mi přepsat kolonky. Nakonec jsem nebyl sám, ještě jeden Ukrajinec ji taky neměl. Nakonec vše dobře dopadlo a jedem směr Užhorod.
Z okna sleduji změnu, která je hned vidět, když člověk přijíždí ze Západu, vše budí takový starší dojem. Kvalita cest není dobrá. V Užhorodě vysedám na autobusovém nádraží a hned ke mně přišel vekslák, jestli nechci směnit peníze, říkám mu, že jo. Z domu jsem měl zjištěný kurz, kolik bych měl dostat ukrajinských hřiven a taky jsem jich tolik směnil. Člověk jako by byl v jiném světě, jiný svět. Ne, má to svoje jméno – Ukrajina. Kdo byl, tak ví, že ten rozdíl pro Čecha je hodně velký. Jdu se podívat, odkud jezdí autobusy do Jasině. Po chvilce hledání v cedulích nacházím tu pravou – Jasiňa. Hned jdu k okýnku a rusky mluvím, že chci jízdenku do Jasině. Ženská za oknem na mě pomalu křičí, asi si myslí, že ji tak budu rozumět nebo co. Dobře, mám lístek, jdu k nástupišti a za chvíli přijíždí můj autobus. Vyjíždíme z Užhorodu směr Jasiňa, kde má autobus konečnou zastávku. Cestou se kochám přírodou a životem na Ukrajině. Sedmihodinová cesta autobusem utekla jako nic, pořád bylo co sledovat. Až na to neskutečné horko. Když autobus zastavil, tak ze mě kapaly kapky potu, jako kdybych byl v sauně. Podél cest hodně rozestavěných domů, které na mě působily dojmem, jako by to byly hrady. Často byly na těchto domech vidět věžičky. Patří to k Ukrajině. Ale samozřejmě většina domů je starých.
Cestou do Jasině měl autobus několik zastávek většinou vždy po 10 minutách. Jakmile zastavil, tak většina lidí šla ven, neboť vevnitř nebylo k vydržení. Všiml jsem si u Ukrajinců, že hodně kouří, určitě víc, než se kouří u nás. Jinak krabička Malboro tam v přepočtu na naše koruny vycházela na 25kč, jestli jsou pravé, to ať si každý odpoví sám. Autobus vždy přijel na autobusové nádraží. Odjezdy a příjezdy byly přesně dodržovány. Většinou i u autobusu stála zaměstnankyně místního autobusového nádraží a hlídala, aby do autobusu nevlezl někdo bez lístku. Při jedné zastávce jsem si šel koupit nějaké sušenky, vedle okna stála žena tmavší pleti a začala po mě žebrat. Se slovy že má doma nemocné dítě a že potřebuje na operaciju. Měl jsem nějaké drobné, tak jsem jí je dal, ale to jsem neměl dělat, neboť jak zjistila, že mi to není lhostejné, tak chtěla další. To už jsem jí řekl, že už jí nic nedám a odešel jsem. Zkoušela to i na další z autobusu, ale nikdo jí nic nedal. Pak se rozhlížím a ta dáma, která před pár minuty říkala, že potřebuje peníze na operaciju dítěte, tak stála u okýnka a kupovala si panák nějakého alkoholu, takže operace jak vyšitá.
V autobuse jsem jediný turista, co jede do hor. Ke konci cesty, kdy ještě zbývalo tak 50 km, jsem se dal do řeči s jednou Ukrajinkou. Začal jsem na ni rusky, očividně moc nerozuměla, ale po skloubení více jazyků, do toho něco rukama, jsme si rozuměli. Řekla mi, že Českou republiku zná, konkrétně hlavní město Prahu. Pracují tam její rodiče, ona se svým přítelem i se svojí sestrou bydlí v Rachově. Povoláním je architektkou. Rýsuje plány domů a vše tužkou. Cesta rychle uběhla a dívčina vystupuje v Rachově. Autobus jede proti proudu řeky Černá tisa. Pohled na krajinu nádherný, ale zblízka, když člověk pozoruje břehy řeky, uvidí plno odpadku. To jsem si i později všímal, že ty odpadky jsou prostě všude, i v chráněné krajinné oblasti. Celá cesta z Užhorodu do Jasině byla ve špatné kvalitě, v autobuse to pořádně drncalo. Člověk na chvíli usne a probere se hned u další díry v cestě. Podél řeky lze pozorovat hodně místních rybářů, ti většinou loví pro sebe, aby měli na doma nějaké maso nebo k prodeji na trhu. Jsme na konečné zastávce. Vystupuji ve vesnici Jasiňa a ptám se řidiče, jestli neví, kde je turbáza Edelweis. Ví, říká, ať počkám 5 minut, jde si nakoupit, že tam pak jede. Tak čekám. Poté mě odváží až k ubytovně. Po zabydlení vyrážím do vesnice. Usednu k jedné z místních restaurací a chci vyzkoušet specialitu šašlik. V první hospodě si mě pomalu ani nevšimne obsluha, ale nakonec přijde a objednávám si pivo a chci šašlik. Šašlik není, tak nakonec objednávám nějaké smažené maso. Pojím a jdu do další, tam šašlik mají, akorát ne takový, jaký jsem si představoval. Zvyklý na měkké maso a to k měkkému mělo daleko. Po úspěšném rozžvýkání dopíjím pivo a jdu zpět do ubytovny, ráno mě čeká delší pěší túra, tak musím být plný síly.
Odchod do Karpatského národního parku
(3. 7. 2009)
Následující ráno vstávám kolem šesté hodiny ranní a dávám se dohromady. Po absolvování ranní hygieny a sbalení všech věcí vyrážím do vesnice k obchodu, kde kupuji na cestu vodu. V obchodě se dá sehnat cokoliv od pečiva až po video. Zrovna jede maršrutka směrem Lazeščina, tak do ní nasedám. Z Lezeščiny musím už pěšky. Lazeščina je klasická podkarpatská vesnička s hliněnou cestou a starými dřevěnými domky. Připadal jsem si, že jsem cestoval v čase o několik let zpět. Jenže na těch domech jsou i satelity a jak jsem i později poznal osobně Ukrajince, tak jsou v technologiích na stejné úrovni jako my. Vidím volně pobíhající psy, kteří jen hlídají své území, a nesmím zapomenout na kravská lejna, těch si tu člověk užije hodně, i na místech, kde si krávu neumí představit. Jakoby si člověk připadal v Ladové pohádce. Působilo to na mě příjemným dojmem. Většina lidí v této oblasti se živí těžbou dřeva. Sem tam kolem mě projede po hliněné hrbolaté cestě žigulík nebo nějaké novější auto. To je Ukrajina. Sebou jsem měl mapu z internetu, neboť u nás ve městě ji nikde neměli, jen na objednávku a to by bylo až za 14 dní. Mapa byla super a později mi hodně pomohla. Blížím se k dřevěné budce se závorou, to bude asi vstupní brána do parku, hned vychází pracovník horské služby a ptá se, kam jdu, na jak dlouho, kde budu stanovat apod. Po zaplacení jsem vpuštěn do parku. Ještě mi říkal, že neví, jaké bude počasí, že se to teď hodně mění. Takže opatrně. To jsem ještě netušil, co mě později potká.
Opět se kochám krásnou krajinou, pozoruji tekoucí potok a volně pasoucí se krávy se zvony. Člověk mezi nimi prochází v blízkosti a cítí se tak přirozeně, ne jak u nás, všechno ohrazené za ohradníkem. Podél cesty jsou studánky s pitnou vodou, tak na každé nabírám, ať mám plno, neboť nevím, kde bude další. Směřuji na horu Pietros a pak směr hora Hoverla. Směrem na Pietros stoupám do pořádného kopce, kde mně samotnému se jde ztěžka, nevěřícně k tomu vidím vyježděné koleje od nějakého vozu. Po chvíli slyším za zády motor a do kopce se derou lesníci s Uazem nebo něčím takovým podobným a jede! Ta auta vyjedou snad všechno. Už teď mi je jasné, že s tou orientací podle turistických značek to tu bude složitější. Natrefil jsem jen na pár značek, a to skoro v nerozpoznatelném stavu. Naštěstí jsem viděl vrcholy, na které se musím dostat, tak jsem nějak tušil, kudy se musí cesta ubírat. Docházím pod horu Pietros, to ještě netuším, že se na ni budu škrábat 1,5 hodiny. V dálce vidím barevné skvrny, po přiblížení fotoaparátem zjišťuji, že to jsou také turisté, ale jdou jen tak rovno na vrchol mimo vyšlapanou cestu, chvíli stojí a chvíli se škrábou na horu. U mě to je taky takové podobné akorát s tím rozdílem, že jak jsem zpocený, tak se kolem mě rojí neuvěřitelné množství létajícího bodavého hmyzu, tudíž mi to znepříjemňuje odpočinek. A při pochodu mě to nutí lézt rychleji a rychleji nahoru, ale on jde pořád se mnou, hnus. Při výstupu potkávám starší Angličanku, tak okolo 58 let, jak si to v klidu šine dolů. Smekám před ní, já s mojí plnou krosnou vypadaje, že to se mnou švihne, pokračuji ve výstupu.
Počasí je nádherné, takže se před člověkem rozprostírá nádherná příroda. Hurá, vyškrábal jsem se na druhou nejvyšší horu Ukrajiny Pietros. Na vrcholku stoji rozpadlá ohořelá budka a plechový rezavý rozcestník. Budka byla dva roky zpátky postavena na vrcholu Pietros a dnes je už zničená. Chvíli odpočívám, samozřejmě i s kamarádkami, které jsou tak dotěrné, že mě i jedna štípne a později se s toho vytvoří něco nepěkného. Krosna na záda a hurá dolů směr Hoverla. Cíl, dojít co nejblíže k Hoverle, zítra ji zdolat a pokračovat dále po černohorském hřbetu. Plány jsou jedna věc a realita druhá. Dolů se jde o něco hůře, neboť můj těžký baťoh umocňuje rychlost, kterou seskakuji z některých kamenů. Nic příjemného, když si představím, že spadnu, tak se asi živý nezastavím. Už jsem naštěstí na hřebenové pěšince, která směřuje směrem k Hoverle. Docházím k poslednímu výstupu na Hoferlu, zbývají jen asi 2km, ty si nechávám na zítra, neboť už se pomalu stmívá a nechtěl bych pak za tmy hledat místo, kde postavím stan. I přesto jsem chvíli hledal místečko na rozložení stanu. V dálce se začalo hřmít, sice to bylo tak 30 km, ale v té výšce to nevypadá nijak příjemně. Navíc už tam nerostou žádné stromy, jen holé pláně. Nakonec jsem našel plácek, stavím stan a už se těším, až pořádně pojím a půjdu spát. Ale jak tak sedím ve stanu, nějak se začíná hodně zvedat vítr a po vykouknutí ze stanu vidím, že bouřka neustupuje. Po chvíli rozmýšlení balím stan a trochu klesám do nížin. Tam už potkávám další turisty. Dívám se do mapy a přemýšlím, kde zrovna jsem.
V tu chvíli z lesa vyjde tak třicetiletý Ukrajinec v maskáčích a se sekerou v ruce. Ptám se ho, jestli neví, kde můžu postavit stan. Navrhuje, ať jdu k nim. Ptá se, odkud jsem. Říkám Česká republika, on se usměje a říká, že si budeme rozumět, že tam pracoval. Dovede mě ke svým kamarádům. Celkem je jich 4, nejmladší Oleg (15let), Vasil (23let), Ruslan (23let) a nejstarší Lubomír (30let). Mají postavený stan, rozdělaný oheň a právě chystají večeři. Navrhují, ať s nimi povečeřím a já neodmítám. Stavím stan a trochu se dávám do kupy. V tom slyším, Martin piješ vodku? Odpovídám nerozvážně no, ale jen trochu. Na večeři byly vařené brambory ochucené koprem a k tomu různé konzervy, každý dal na zem, co měl, a společně jsme večeřeli, povídali ovšem možném a k tomu pili vodku. Měli s sebou i kytaru, takže řada přišla i na Nirvánu, na krásné ukrajinské ale i ruské písně, no prostě paráda. Pokračoval jsem v cestě na druhý den sám, nebo se naše cesty spojily? To se dočtete v druhém díle, na který se můžete přesměrovat zde: http://www.martinstverak.cz/poprve-na-ukrajinu-2-dil/
