Gruzínská pohostinnost
Asi každý kdo navštívil Kavkaz, tak mluví, nebo píše o pohostinnosti zdejších obyvatel. Já jsem měl možnost zažít dvě zkušenosti z gruzínskou pohostinností. Níže uvádím tu povedenější.
Gruzínec Johny
Gruzie ležela v mém itineráři i pro mou první cyklovýpravu Na kole za čečenským dobrodružstvím podniknutou v roce 2014. Začátkem července jsem po měsíci cesty na kole dorazil do Gruzie. Měl jsem radost, že se mi podařilo zdolat další část cesty, a to Turecko. Před turecko-gruzínskou hranicí jsem potkal čtyři Francouze, dva kluky a dvě holky, kteří pokračovali také do Gruzie a pak měli v plánu jet na východ do Ázerbájdžánu a dál do Střední Asie. Po měsíci jsem měl možnost kousek cesty jet s lidmi s podobnými sny. Bylo to jiné, než když jedu celé dny sám. Jízda ve více lidech má také svá pro a proti. Nicméně jsme se rozdělili na křižovatce u města Batumi. Já jsem pokračoval opět sám do hor směrem k městu Akhaltsikhe. Vzpomněl jsem si na Murata, který kousek odtud bydlí, ale ani jsem nepřemýšlel, že bych ho tam jel pozdravit. Cesta přes hory do Tbilisi byla pro mě přijatelnější variantou než jet do hlavního města po klíčovém tahu.
Potkal jsem pár Gruzínců, kteří se dali se mnou do řeči. Jeden z nich mě pozval na třešně, které nabízel u silnice projíždějícím řidičům. Na stojanu měl vystavené ty pěkné a k vlastní spotřebě měl pak hromadu třešní v kýblu. Jakmile zjistil, že jsem z České republiky, hned se mu rozzářil úsměv na tváři. V osma šedesátém roce byl velitel hasičů u Mladé Boleslavi. Vzpomínal, jak kšeftovali z naftou, co za krásný nábytek se u nás dalo pořídit a hlavně také nezapomněl na krásné české holky. Na cestu jsem ještě dostal od něho plný sáček třešní a pokračoval jsem dále. Po pár dnech jsem dorazil do Tbilisi a zde jsem chtěl načerpat nové síly. Také jsem zjišťoval další informace ohledně úseku, který mě čeká. V knihách ruských spisovatelů a také cestovatelů, kteří projížděli trasou Tbilisi (GE) – Vladikavkaz (RUS), patří tento úsek k velice překrásným. Ale pro mě je to také úsek, který vede do Ruska do kavkazské části, která nemá u nás moc dobrou pověst. Po krátkém odpočinku jsem se opět vydal na cestu. Na silnici už převažovala auta s ruskými, ázerbájdžánskými a arménskými značkami. Sem tam mě pozdravili řidiči ázerbájdžánských kamionů.
Tato trasa je hlavní spojnicí mezi Ruskem a zakavkazskými republikami. Hodně lidí z těchto krajů pracuje v Rusku a tuto trasu používají k dopravě. Hory, které mě cestou vzhůru obklopují, ukazují svou divokost svými příkrými svahy a divokou řekou, která proudí nejsnadnější cestou, jak se těmto vrcholům vyhnout. Do toho jde z některých vesnic slyšet tradiční gruzínská hudba, která se rozléhá zdejším údolím. Na místech, kde lze odstavit kamion, odpočívají s kolegy řidiči u šálku čaje nebo kávy. Také mě zvou, ale já odmítám a pokračuji vzhůru.
U cesty stály dvě maringotky prodejců medu. Hned v té druhé stojí Gruzínec ve dveřích a volá na mě, ať jdu na teplý čaj. Přesně věděl, co teď potřebuji. I když jsem chtěl už hledat místo na postavení stanu, tak představa teplého čaje vyhrála. Mokrý jsem sedl dovnitř jeho maringotky a začali jsme se seznamovat. Kamarádi mu říkají Johny, má přibližně 40 roků a žije kousek od Batumi. Zde ale přes léto bydlí v maringotce a prodává med, který rádi lidé projíždějící kolem kupují. Zde si může vydělat více peněz než ve svém rodném městě.
Uvnitř maringotky se nachází postel, police s medem a dalšími dary okolní přírody, jakými jsou různé bylinky a směsi připravené z nich. Také zde má kamna, na kterých připravuje jídlo, kousek pracovní desky k přípravě surovin, menší stolek se stoličkami pro návštěvy. Po chvilce dostávám do rukou horký čaj s medem. Do některého medu dává afrodiziakum, aspoň tak tomu říká, pomáhá při některých nemocech a také se používá při problémech s prostatou. Afrodiziakum neboli doping, jak Johny nazývá, je včelí pyl, malé kostičky nepravidelného tvaru v průměru čtyři milimetry. Omlouvá, se že nemá pravé gruzínské víno, dopil ho před pár dny. Říká, že prostý lid v Gruzii žije v 19. století, hodně lidí by se rádo připojilo k Rusku, ale politici nechtějí. Velký vliv zde mají Američani. Nedávno tudy projížděli dva Angličani také na kolech. Žena 60letá se svým 65letým mužem vyrazili na kolech z Anglie až sem.
Mezi dalšími hosty měl také německou doktorku cestující na kole, která kousek od něho měla postavený stan. Johny ji šel pozvat na čaj, ale asi se bála a tak nešla, nakonec ji však silné krupobití donutilo jít zaklepat na maringotku a přijmout pozvání od Johnyho. Mezi řečí odbíhá na pár minut pryč a vrací se s melounem. Hned nakrájí kousky do talířku a na plotně připravuje teplou večeři, brambory s nějakou omáčkou z místních surovin. Na stůl také položil kousek špeku s chlebem, já jsem také vytáhl nějaké jídlo, co jsem měl v brašně. Prostě nádhera, po dnešním dni to byla pěkná tečka.
Po jídle mě učí hrát domino, jak ho hrají tady v Gruzii. Vždy když slyší přibrzďovat auto, tak nakukuje ven, aby nepropásl šanci prodat med. Ptá se mě, jak dlouho jsem na cestě a já mu odpovídám, že měsíc a pár dní. S úsměvem ve tváři mi sděluje, že jsem ještě dítě. Je sympatický a často se směje. Na základě vlastní zkušenosti říká, že samota není dobrá, a také lze z něho cítit, že ho to trápí. Déšť už venku ustál a Johny navrhuje, ať přespím u něho na podlaze. Nebudu lhát, že se mi v hlavě nespustil majáček připomínající zkušenost s Muratem, ale snažil jsem se zůstat duchem přítomen. Johny také působil zcela jiným dojmem. Pomalu jsme šli spát, on na své posteli a já na podlaze zachumlaný ve spacáku. Dveře do maringotky byly otevřeny a proudil dovnitř nádherně svěží horský vzduch. Nádhera – ležel jsem a okem jsem sledoval okolní krajinu. V noci jsem jen párkrát slyšel štěkat pod maringotkou psy, kteří tady s Johnym žijí.
Dalšího rána nás přivítalo na Kavkaze slunce a hned jsem měl lepší náladu pro další úsek, který mě čeká. Trochu jsem posnídal a Johny ještě odběhl na chvíli pryč. Mezitím přijel Mercedes Vito červeně-vínové barvy s gruzínskou poznávací značkou. Uvnitř seděli mladíci snědší pleti. Jeden chtěl jít dovnitř maringotky ochutnat med, řekl jsem mu, ať počká na Johnyho. Ten mě však nechtěl vůbec poslechnout a snažil se i přes to, že jsem seděl ve dveřích, jít dovnitř. Tvrdil, že jen vyzkouší, ale způsobem jak se choval, bych to viděl na to, že zkusí, vezme a odjede. Po chvilce se přišli i další podívat v čem je problém. Moc příjemně mi nebylo, obklopen čtyřmi lidmi, kteří chtějí jít dovnitř pro med. V tom už se blížil Johny a hned dal ochutnat zájemci med. Cena se mu nelíbila, ale i přesto koupil a pak odjeli. Ptal jsem se ho, jestli to byli Gruzínci a že ne. Byli to Ázerbájdžánci, dobrý národ ale dělá hodně chyb. Rozloučili jsme se s Johnym, na cestu mi daroval trochu dopingu, bobkové listy do jídla a mohl jsem vyrazit. Dodnes rád na toto setkání vzpomínám a určitě jak jednou zase pojedu kolem, tak jeho stánek s medem opět navštívím.
Závěrem
Z pohostinností jsem se na cestách nepotkal jenom v Gruzii ale i v dalších státech ve kterých jsem měl možnost cestovat. Vždy se najde nějaký člověk, který vás sám od sebe pozve na něco k jídlu nebo k pití a vždy to stojí zato. Už jen z toho důvodu, že zkoušíte něco nového, něco co patří ke kultuře dané země. Není to však jen samotné jídlo, pití ale velkou roli má zde i okamžik, situace při které jste pozvání a to vše tomu dává svůj třpyt. Jsou mezi nimi i lidé, kteří sami mají málo ale i přesto chtějí člověku nabídnout něco k zakousnutí.
O tomto a dalších příbězích se budete moct dočíst v připravované knize: Na kole za čečenským dobrodružství 2014
Také vás někdy na cestách překvapila pohostinnost obyvatel, nebo situace za které jste byli pozváni ke stolu? Budu rád za vaše zkušenosti, které můžete zanechat v komentářích pod textem.