Jaremča v nás zanechala ráz hodně turistické oblasti. Na každém rohu restaurace, plno hotelů, obchody se suvenýry. Kdežto v další vesnici ve směru k Hoverle tomu už tak není. Z Vorochty jezdí vlak směrem do Rachiva a opačným směrem pryč z Karpat do vnitrozemí, do města Ivano-Frankievsk apod. Ivano-Frankievsk se nachází 60 km severně od Jaremče. Je vstupní branou do Karpat. S této strany přijíždějí hlavně Ukrajinci. Jinak ve Vorochtě nechybí tržnice, kde koupíte jak ovoce i zeleninu, tak i oblečení. Najdete ji v těsné blízkosti vlakového nádraží. Nás sem dovezla maršrutka. Odtud pokračujeme směrem na jih po cestě, která se po šesti kilometrech rozdvojí. Nalevo se dále pokračuje směrem do Verkhoviny a napravo směr turbáza Zaroslak. Cesta napravo patří k nejfrekventovanějším cestám zvoleným pro výstup na Hoverlu.
Ve Vorochtě se s námi dávají do řeči lesníci, kteří právě odjíždějí směrem k rozcestí. Jakmile zjistili, že jsme Češi, tak nás tam zdarma zavezli. Většina jich v minulosti pracovala v Česku a mají na Čechy pěkné vzpomínky. Poprvé jsem zažil, jaké to je jet na Ukrajině na korbě nákladního auta. Doporučuji všem.
Z rozcestí pokračujeme pěšky do vesnice, která je označována jako dvanáctý kilometr Vorochty. Ve vesnici jsou jak staré chalupy, tak i nové dřevostavby. Vesnici uzavírá vstupní brána do Karpatského národního parku. Samotný národní park vznikl v roce 1980 a jeho status je poněkud zvláštní v tom, že v něm probíhá průmyslová těžba dřeva. Jen asi čtvrtina parku je tomu ušetřena. Plošně se rozprostírá na 500 kilometrech čtverečních. Velice oblíbeným trekem je přechod po černohorském hřebenu, kde se na jeho konci na hoře Pop Ivan nachází bývalá observatoř. Jinak se můžou Ukrajinci pyšnit slušnými lyžařskými areály Bukovel a Drahobrat.
Ještě než vstoupíme do parku, jdeme pozdravit dědu Míšu. Při mé první návštěvě jsem zde pobýval s Lubomírem a jeho kamarády. Děda Míša nás hned zve k sobě a chystá chléb, kravský sýr a nesmí chybět něco na zapití. Tentokrát to není vodka, ale nějaký místní karpatský likér. Po dvou štamprlích se zvedáme a loučíme se. Rádi bychom tam zůstali, ale ještě máme kus cesty před sebou a alkohol nám na síle nepřidá.
Už kráčíme podél řeky Prut po cestě k Turbáze Zaroslak. Možnost, jak se dostat k Zaroslaku, je buď maršrutkou, a to po domluvě s řidičem, nebo taxíkem. Nám osobně to řidič maršrutky nabídl ve Vorochtě ale cena pro nás byla vysoká, tak jsme odmítli. Cesta končí u Turbázy Zaroslak, zde se dále pokračuje lesní pěšinkou buď na Hoverlu, nebo k jezeru Nesamovite. My volíme variantu na Hoverlu, tím to směrem je vše dobře značené. Po chvíli stoupání po lesní pěšině se cesta rozdvojuje. Pravá varianta vede přímo na samotný vrchol Hoverly, kdežto levá vede přes vodopád, pramen řeky Prut. Tuto variantu jsem absolvoval opačným směrem z vrchu dolů, takže nemůžu posoudit, jaké to je stoupat kolem vodopádu. Po chvíli nás opouští stromy i keře a nám se otevřou pěkné výhledy po okolí. Všímáme si pomníků mladých lidí, kterým se stal výstup osudným.
Na vrcholu Hoverly nejsme sami, je zde plno ukrajinských turistů. Po vyfocení u ukrajinského památníku sestupujeme do nížin, kde dále pokračujeme po hřebenu k hoře Pietros. Odtud je v plánu sestoupit do vesnice Lazeščina a dále pak do Jasině, odkud už pojedeme autobusem do Užhorodu. Na hřebeni potkáváme mladé Ukrajince z hlavního města Kyjeva, kteří nás zvou k ohništi. My ale odmítáme, neboť chceme ještě za světla ujít toho co nejvíce. Při hledání místa k přenocování potkáváme partu čtyř českých motorkářů, kteří na endurech přejíždí Karpaty dále do Rumunska a Moldávie. Večer jsme uvařili rýži s tuňákem a pořádně jsme se umyli v horském potoce. Pak jsme už jen zalehli a tvrdě usnuli s tím, že ráno ve čtyři hodiny budeme pokračovat v sestupu do vesnice Lazeščiny. Ráno ve čtyři vycházíme za jasné oblohy, kdy nám na cestu svítí zářící měsíc a čelovka Petzl. Tento poslední úsek byl dlouhý dvacet kilometrů a ve zdraví jsme došli do Jasině. Za tmy jsme procházeli Lazeščinou, pro mě osobně to byl nádherný úsek. Klasická podkarpatská vesnička plná dřevěných chaloupek, které jsou spojeny hliněnou cestou. Všude klid, jen v pár chaloupkách se svítilo a sem tam po nás zaštěkal pes. Noční pochody mají něco do sebe. Unavení docházíme do Jasině, kde kupujeme lístky na autobus a vaříme polévku. Zpáteční cestu do Česka už jen odpočíváme.
Jasiňa je městečko ležící na východě Zakarpatské oblasti Ukrajiny. V roce 2007 mělo 8500 obyvatel. Nadmořská výška je 650 metrů nad mořem. V minulosti jste zde byli na Rakousko-Uherské půdě. Po rozpadu Rakouska-Uherska v letech 1918 až do roku 1938 tato oblast patřila Československu. Bylo to nejvýchodnější městečko Československa. V roce 1944 bylo město i s okolím připojeno k Ukrajinské SSR. Jinak zde najdete mnoho možností kde se ubytovat, od nejznámější turbázy Edelweis až po pěti hvězdičkový hotel. Mají tu též nemálo restaurací a taky velkou tržnici, kde koupíte cokoliv. Pokud budete hledat internetovou kavárnu, tak rovnou popřeji hodně štěstí. Po chvíli hledání jsem ji našel. Nebudu Vás napínat a raději Vám prozradím, kde ji naleznete. Když stojíte na autobusové zastávce, ze které vyjíždí autobusy do Užhorodu, tak přímo naproti v budově v prvním patře s vchodem z druhé strany. Vstup vypadal, jako kdybychom šli k někomu do baráku a ne do internetové kavárny.
