V pokoji to vůbec nevypadá tak, že bych chtěl zůstat doma. Věci, jak jsem je po návratu vybalil, pořád leží na podlaze. Jakoby posílaly znamení. Nemoc už ustoupila, co ale přetrvávalo, byla má nerozhodnost, jestli se pustit do cesty znova, třeba i jiným směrem. Nakonec to dopadlo tak, že už jsem se nemohl dívat na ty věci, jak jsou nachystané na podlaze, a padlo rozhodnutí, že to zkusím znovu. Počasí venku vypadalo přívětivě. Patřím k lidem, kteří milují slunečné počasí. Zastávám názor, že i nálada člověka je nějakou mírou klimatickými podmínkami ovlivněna. Nechtěl bych žít někde za polárním kruhem. Snažil jsem se brát na zřetel myšlenky, které se mi objevily v hlavě při prvním pokusu. Trasu jsem pozměnil tentokrát směrem na jihozápad. Na kole jsem akorát upravil zadní blatník, který jsem trochu prodloužil. Váha bagáže byla přibližně stejná – něco kolem 43 kg. Po rychlém rozloučení opět vyrážím.
Jízda směrem na Kroměříž utíkala velice dobře, i když se slunce nechalo zastínit mraky, které rychle pluly po obloze. Taky se ozývaly myšlenky, proč jedu sám, když bych přece chtěl své zkušenosti předat druhým a něco je tím naučit. Pořád jsem v myšlenkách viděl, že na cestu vyrážíme ve dvou. Ale teď jsem opět na cestě sám. Co když je to jen dočasné období, kdy nám hlava promítá různé představy a důvody, proč dále nejet a vrátit se do známého prostředí. Co když si představuji, že jedeme na cestu s partnerkou, kde budeme poznávat všechno to nové odlišné, setkávat se s různými lidmi, zkoušet nové jídla, spávat na pěkných místech, zažívat společná dobrodružství. Možná to jsou jen mé představy o nějaké životní etapě, které ovšem partnerka nemusí sdílet. Jak a co dělat? Hodně otázek se mi v hlavě honí.
Už jsem projížděl vesničkami, když slunce začalo pomalu zapadat. Ten nádherný pohled na západ slunce mě hned ukotvil do přítomného okamžiku, kdy jsem přestal myslet na minulost či budoucnost. Odstavil jsem kolo a začal jsem různě fotit. Ten pohled byl nabitý energií, bylo to zkrátka překrásné. Často na cestách žasnu, jak příroda dokáže vykreslit krásu. Moment při východu a západu slunce je velice povzbudivý. Pokud nám ovšem mraky tuto scénu nepřekryjí. Za šera jsem pak ještě projížděl pár vesnicemi, až jsem našel odbočku někam do pole. Problém byl akorát v mokré hlíně, která se snažila všemi svými schopnostmi nabalit na kola a boty, v cíli už jsem měl zablokovaná kola a boty vážily o nějaké to kilo více. Kousek ode mě stál myslivecký posed, kde se chodí na číhanou. Tak snad nepřijde nějaká divoká zvěř číhat na mě.
Stavění stanu je nesrovnatelně lepší, když nepoprchá, ale pořád to není tak jako v létě, kdy ještě můžete odpočívat, večeřet venku a sledovat okolní krajinu. Tady probíhají jen některé činnosti, a to postavení stanu, vybalení karimatky, zachumlání do spacáku a pak už může začít příprava večeře. Hygiena a nějaké převlékání je často omezené, ale záleží na silné vůli člověka. Jestli na sebe obléct chladné oblečení a vše ve stanu vybalovat. Večeři můžete připravovat venku, ale chladno nade mnou vyhrálo, a tak jsem vařil vše uvnitř. Chuť byla na brokolicovou polévku ze sáčku a docela jsem se na ni těšil. Jak to dopadlo? Přesně tak, jak jsem nechtěl. Jakmile byla hotová, tak jsem ešus nechtěně převrhl a vše se rozlilo na podlaze stanu. I to se stává. Po vyčištění jsem jen zalezl do spacáku a chvíli poslouchal hudbu. Dny jsou krátké než v létě, takže jedete v jiném časovém režimu.
Po probuzení jsem v mlze začal balit stan a vydal se na cestu. Chvíli jsem ještě čistil kolo boty a také jsem se snažil opravit stojan, který váhu kola nevydržel a praskl. Opět jsem se zastavil a přemýšlel, jestli jet dále, nebo zpátky domů. Pořád jsem nechtěl všechno toto sdílet sám. Pouštím se do velkého dobrodružství, které mockrát za život nemusím zažít. Cítím, že si to vše nechci nechat pro sebe. Navíc mě celou cestu z domu bolelo koleno. Po hodině jsem se otočil a vrátil jsem se. Cesta však byla náročná, bolest neustávala, spíše v některých momentech mnou projela silná bodná rána přímo z kolena.
Doma jsem tentokrát už věci schoval do skříně. K večeru však přišla nabídka na svezení se autem na trase Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Makedonie, Albánie, Černá Hora, Chorvatsko, Slovinsko, Itálie a přes Rakousko domů. Rozhodování bylo rychlé, a tak jsem sbalil jen pár věcí do batohu a ráno jsme mohli s taťkou a jeho kamarádem vyrazit. Co se týče kolena, tak jsem dostal kontakt na fyzioterapeuta, který problém zhodnotí a navrhne možné řešení.
