Pokračujeme v cestě po Ukrajině s cílem dojet do města Pidvoločisk. Nachází se 40 km směrem na východ od města Ternopil. Skvostem tohoto města je asi před čtyřmi lety postavený pravoslavný kostel. Nemusíte se bát, že ho budete dlouho hledat. Pokud přijedete z města Ternopil, tak hned při vjezdu vám neuniknou zlaté kopule, které se tyčí nad stromy před vámi. Na stavbě tohoto skvostu se podílelo mnoho místních obyvatel. Zlaté plechy, kterými jsou oplechovány kopule, byly při dovezení na stavbu hlídány policejní hlídkou. Samozřejmě, že každého člověka zaujme něco jiného. Velice zajímavá byla i procházka po místním hřbitově, ten se nachází asi pět minut chůze od kostelu směrem od centra. Nechybí zde socha Tarase Ševčenka, kterého Ukrajinci považují za národního obroditele. Spojení z městem Ternopil je bezproblémové, jezdí na této trase jak autobusy, tak maršrutky. Jen časy si musí zjistit člověk sám od lidí nebo v Ternopilu na autobusovém nádraží.
Maršrutka nám zastavuje v konečné stanici na autobusovém nádraží v městě Ternopil. Zde již na nás čeká Lubomír, který pro nás přijel se svými dvěma kamarády Andrjuchou a Ivanem. S Lubomírem jsem se seznámil při mé druhé návštěvě Ukrajiny, blíže v Zakarpatském národním parku. Odtud odjíždíme autem do jeho rodného města Pidvoločisk. Ještě na cestu kupujeme piva a jedeme. Klábosíme, volume rádia těsně dosahuje maxima a popijíme přitom Lvovské pivo. Cesta začíná být zajímavá. Nebylo nic neobvyklého, když vyhodili za jízdy z auta prázdnou lahev od piva. Tyto věci tam neřešili s argumentem, že to je na Ukrajině normální. Hned jsem byl rád, že něco takového se u nás běžně nedělá. Ve 23:30 se ubytováváme u Lubomíra doma, kde nás vítají jeho rodiče. Lubomírova mamka nám začala chystat jídlo, ať máme co do žaludku, když se pozdě vrátíme z města. Zdrželi jsme se jen chvíli a poté vyrážíme směr centrum. Fotíme se u pravoslavného kostela, který svoji krásu nenabídne jako za čirého dne. Poté už míříme přímo do jedné z otevřených hospod, kde usedáme a začínáme pít a klábosit o všem možném.
Padlo pár lahví vodky, k tomu piva a z domu dovezená slivovice. Cestu z hospody si krátíme přes hřbitov, kde samozřejmě necháváme v klidu spát, ty kteří už nejsou mezi námi. Po celou dobu nám Lubomír vypráví o Ukrajině a o životě zde. Jelikož si jako hasič vydělá málo peněz, tak mu nezbývá nic jiného než mít i další práci. Tou je zedničina. Okolo páté hodiny ranní docházíme k němu domů, kde na nás čeká ukrajinský boršč a pirohy. Znavení z celého dne vydržíme ještě chvíli sedět v kuchyni a povídáme si i s Lubomírovým otcem. Ten zrovna vstával do práce. Jak Lubomír, tak i jeho otec před lety pracovali v zahraničí. Lubomír v Česku a otec v Polsku. Jen díky tomu mohli zrekonstruovat dům. Za jejich práci by na Ukrajině nedostali tolik, co za hranicemi. Po chvíli se ubíráme do pokoje, kde máme nachystaný rozložený gauč včetně peřin.
Po třech hodinách tvrdého spánku vstáváme a jdeme do kuchyně, kde nám Lubomírova mamka chystá snídani. Horký čaj, obložené chlebíčky se šunkou a rajčetem, k tomu, kdo chce, čerstvě osmažené pirohy nebo teplý boršč. Vyzkoušeli jsme si i pirohy udělat, ať víme, jak je připravovat u nás doma. Po hodině se budí nevyspaný Lubomír. Vyrážíme na prohlídku města. Zrovna dojíždí k pravoslavnému kostelu farář, se kterým se Lubomír domluvil, jestli se můžeme podívat i dovnitř. Jak exteriér, tak i interiér je nádherný. Máme možnost i focení. Došly nám ukrajinské hřivny, tak Lubomír volá kamarádovi vekslákovi. Ten zanedlouho přijel s modrým žigulem. Vytáhl balík bankovek asi tak deset centimetrů vysoký. Směňujeme v dobrém kurzu eura na ukrajinské hřivny. Při loučení s Lubomírem i s jeho rodiči dostáváme hromadu jídla na cestu. K tomu jako dárek trochu „spirituse“. Poté už nasedáme na maršrutku směr Ternopil, kde přesedáme na autobus do Jaremče.
Asi pěti hodinovou cestu jsme vesměs prospali. Zajímavostí v autobuse byla u zadního východu velká dřevěná skříň plná náhradních dílů. Spolu se sedačkami potaženými koženkou se ukázalo, v jakém stavu asi autobus bude. Krásný den to byl až na průjem, který mě chytil po vystoupení v konečné stanici. Pět set metrů jsem doslova šel, jak p…… na toaletu, kde mě okolnosti donutily ponechat mé trenky v koši. Za tmy hledáme místo za vesnicí k přespání. Daří se nám to až asi tak za dvě hodiny, neboť cesta kopíruje řeku Prut. Terén je zde hodně skalnatý s příkrými svahy. Nakonec jsme našli asi tak patnáct metrů nad frekventovanou cestou plácek s krásným výhledem. Rozbalujeme karimatky a po pár odskočení na lesní toaletu usínám. Další den následuje přesun směrem k městu Vorochta, kde musíme navštívit dědu Míšu. Ale to už příště.
